Přítomnost kamedulského řádu v Polsku se datuje kolem r. 1603-1605, kdy korunní maršálek Zikmunda III. Wazy, Mikuláš Volský přivedl na Bělany ležící poblíž Krakova první eremity – kameduly z kongregace Monte Corona. Mniši si získali popularitu a brzy začaly vznikat nové erémy v Bieniszewie, na poloostrově Uherském, na Bielanách u Varšavy, v Rytwianach a jiných místech. Radikalita vzdálení se ze světa a prostého, přísného, poustevnického života si získala všeobecnou úctu. V podvědomí Poláků se to zapsalo jako ucelený a jasný obraz kameduly-poustevníka. Je zvláštní, že tento obraz během čtyř set let natolik nezafascinoval ženy, aby i u nich vzbudil touhu následovat tento způsob života. Až do druhé světové války nebyl v Polsku založen žádný ženský klášter mnišek kamedulek a to přesto, že takovéto kláštery existovaly jinde v Evropě. Teprve v roce 1949 se objevil první klášter mnišek kamedulek v Polsku a to ve Zloczewie (Zločev) v blízkosti Sieradza (nedaleko Lodži). Zde se usadily mnišky kamedulky (Polky), které přišly z Francie a společně s jinými žáky sv. Romualda se řídí řeholí sv. Benedikta a vlastními konstitucemi, které vychází z tradice Camaldoli a také eremitů (poustevníků) z Monte Corony. Tato tradice klade důraz na kontemplativní život stejným způsobem, jak ho chápali a jak mu rozuměli církevní Otcové a mniši prvního křes»anského tisíciletí na západě i východě. Je to kontemplace Boha v hlubině vlastního srdce a zároveň stále znovu objevovaného v okolním světě.
Zločevská komunita mnišek kamedulek se snaží spojovat společný život s životem poustevnickým, což znamená, že žije v jednom klášteře odděleného od okolního světa papežskou klauzurou. Každá ze sester má k dispozici vlastní celu. Cela je místem askese a mlčení, je jedním z nejdůležitějších elementů kamedulského života a přebývání v ní přikazují všichni kamedulští zákonodárci. To v ní se uskutečňuje setkání se slovem Božím i s Bohem ve vlastním srdci. V cele se také z velké míry vyprošují milosti pro svět a rozvíjí se duchovní život – umírá starý člověk proto, aby zvítězil Kristus v duši a srdci člověka. K typické formě kamedulského života patří kromě samoty v cele také mlčení, které je možno přerušit pouze v nutném případě při společné práci, dále pak během nedělních rekreací a několikrát do roka při významných svátcích. Práci sestry vykonávají z větší míry v samotě, v přírodě. Dalším typickým znamením je individuální modlitba, zvláště pak studium Písma sv. a také každodenní adorace Nejsvětější svátosti.
Za centrum každého dne komunity se považuje společná eucharistická obě» Mše sv. Společný život komunity nachází také svůj plný výraz v monastické liturgické modlitbě, kterou sestry slaví v klášterním chóru (sestry se modlí benediktinskou liturgii hodin a čerpají také částečně z kamedulských zvyků). Officium (modlitba breviáře) je z části zpívané a z části recitované. Kromě toho se také sestry scházejí ke společné modlitbě růžence. Jiným projevem cenobitismu (společného života) v životě sester je také společný refektář (jídelna), který slouží ke společnému stravování i k rekreaci.
Tradice považuje za nejdokonalejší způsob realizace kamedulského povolání reklůzu, což znamená úplnou (pouze na nějaké časové období nebo nastálo) izolaci od světa a také od komunity. Je to forma nejplnějšího sebeobětování samému Bohu pro dobro všech lidí. Pán Bůh si k tomu povolává jen velmi malé množství osob.
Samotná existence klášterů kamedulek je již realizováním mise, kterou sestrám svěřil Bůh – sestry jsou pro lidi svědectvím existence Boha a Jeho lásky a zároveň se za svět sestry neustále přimlouvají modlitbou, pokáním a obětí svého života ukrytého za zdmi klauzury.
Kamedulská spiritualita připouští také činné zaangažování ve službě lidem. Jejím projevem jsou určitá díla realizovaná některými komunitami kamedulů a kamedulek. Jsou to například exerciční domy, ve kterých se realizuje pohostinnost vyplývající z konstitucí a tato pohostinnost je zároveň chápána jako služba lidem, kteří hledají ticho, mlčení, blízkost Boha a také možnost zregenerování svých duchovních sil. Takový exerciční dům (poustevna sv. Romualda) existuje již několik let také u kláštera kamedulek ve Zločevě.
Ve zločevské komunitě v současné době žije 22 mnišek, jedna ze sester pochází z České republiky. Její touhou je představit tuto spiritualitu nejen české společnosti, která se z křes»anské stala zlaicizovanou, ale chce toto charisma představit a ukázat také české církvi, aby mohlo být přijato a zapustilo své kořeny w ČR.
Z historických pramenů je doloženo, že sv. Romuald – zakladatel kamedulského řádu -se narodil v r. 952 v rodině knížat Onestů (v Itálii). Jako mladík byl svědkem souboje, ve kterém jeho otec usmrtil příbuzného. Tato smrt poznamenala nejen jeho samotného, ale celou rodinu, nad kterou zůstalo viset prokletí za dokonanou vraždu. Aby odčinil vinu svého otce, vstoupil Romuald do benediktinského kláštera v San Apolinaire in Classe pod Ravenou. Po složení slibů toužil naplnit ideál monastického života, který popsal sv. otec Benedikt ve své Řeholi. Romuald vyhledal mnicha (poustevníka) Marina, u kterého žil, pracoval a učil se. Později, aby mohl žít s ještě větší oddaností a vděčností Kristu a Jeho evangeliu, se uchýlil do jiné poustevny. Velice brzy se kolem něho shromáždili noví žáci, aby se pod jeho vedením odevzdali tak jako on životu plnému askeze a pokání v samotě a mlčení. Po nějaké době opouští své mnichy a hledá pro sebe místo, kde by mohl být více sám. I zde jej ovšem opět obklopují noví žáci a tento proces se neustále opakuje a tím vznikají nové eremitské kláštery, mezi které patří i klášter v Pereum, ze kterého sv. otec Romuald posílá první mnichy do Polska. Pět z nich se stalo prvními polskými mučedníky – eremity. Tito první mniši byli svědky slávy Kristova evangelia – svědčili o tom svým životem a čerpali z vlastní zkušenosti Božího milosrdenství a tuto zkušenost předávali těm, kteří Krista dosud nepoznali.
Stejně je tomu i dnes. V dnešní moderní společnosti, která se stále více vzdaluje od Boha se tato forma poustevnického života stává velkým svědectvím. Může být znamením naděje a pomocí těm, kdo mají ve svém životě nebo v životě nejbližších podobnou zkušenost se zlem. Bůh nikdy nezapomíná na člověka a nechce ani smrt hříšníka, ale chce, aby se obrátil a žil životem v plnosti. Také proto neustále pomáhá hledat východisko i v těch nejvíce komplikovaných životních situacích. To platí zvláště nyní v nově se sjednocující evropské společnosti, která je ovšem ovlivňována více civilizací smrti, než civilizací života. Je nutné si uvědomit, že pouze Bůh je schopen svou mocí uzdravit nemocné lidstvo. A právě při odkrývání Jeho něžné a milosrdné lásky může napomoci náš kamedulský řád a jeho charisma.
Kontaktní adresa:
Klasztor Mniszek Kamedułek
ul. Sieradzka 3, 98-270 Złoczew
tel./fax: 043 820 22 83